Introvertkou v hlučícím světě

Introverze. Dar nebo trest?

Dřív to pro mě určitě byl jen a pouze trest. Jako dítě a puberťák jsem se za to doslova nenáviděla. Trvalo hodně dlouho, než jsem pochopila, že je to dar.
Mnoho introvertů to ani v dospělém věku jako dar nevidí, právě proto píšu tento článek.
Aby se dnes každý introvert při další konverzaci mezi lidmi nenutil do hovoru jen proto, že všichni mluví, aby se nesnažil změnit, protože mu někdo řekl: ,,Já byl dřív taky introvert a teď je ze mě extrovert a bavič společnosti. Musíš furt mluvit s lidmi, chodit do společnosti a bojovat s trémou. Ono to přijde! Jednou budeš taky extrovert, neboj.“

Moji milí, to je taková hloupost. Nechápu, jak to vůbec někdo může vypustit z pusy?! Smutné je, že i já byla krmena podobnými báchorkami. Pamatuji si, jak mi jednou jeden kluk řekl: ,,Holka, ty nějak furt mlčíš. Proč něco neříkáš? Vypadáš znuděná životem.“
A to prosím jen proto, že jsem chvíli nepila alkohol a nepovídala první poslední, co mě napadlo.

Myslela jsem si, že je se mnou něco povahově špatně. Jakto, že se všichni tak lehko baví s lidmi a já mám někdy pocit, že ze sebe nevypravím ani hlásku? Vyčítala jsem si, že už dlouho nic něříkám. Měla jsem v hlavě pomyslný časovač „ticha“ a jakmile jsem byla potichu delší dobu než 10 minut, v hlavě mi zvonilo jako při poplachu během požáru. Něco jsem tedy rychle plácla a pak toho litovala, protože to třeba ani nebyl můj názor nebo to byla zkrátka a jednoduše nějaká „small talk“ hloupost.

Tyhle stavy pochyb a pnutí v hrudi a knedlík v krku jsem mívala dost často. Byla jsem zoufalá. Jednoho dne jsem do Googlu napsala „jak se stát extrovertem“,  ale po chvíli čtení velmi inteligentních rad typu „uvolněte se“, „pozvěte přátele na house party“, „nepřemýšlejte o sobě tolik“, „vyražte do klubu“ jsem dospěla k názoru, že spíš než hledat, jak se stát extrovertem, bych měla najít, jak se stát sebevědomým a spokojeným introvertem.

A tak jsem si koupila knihu, která mi otevřela oči. Ticho – Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit od Susan Cain, velmi chytré paní, jejíž TED Talk ovlivnil pozitivně celý svět a dodala svojí knihou, projevem a sebevědomím odvahu a sílu mně a stovkám dalších lidí.

Knížku doporučuju, ať už jste introvert, extrovert nebo na tohle „třídění“ nevěříte. (Upřímně já jsem také zastánce toho názoru, že neexistuje stoprocentní extrovert a introvert. Je to hodně obrazné rozlišování. Mám spoustu přátel, kteří by mě nikdy za introverta neoznačili, samozřejmě záleží i na prostředí, lidech, náladě…)
Knížka mě však naučila lépe se poznat a rozumět sama sobě, být spokojená a sebevědomá, nenechat se nikým moc analyzovat, zkrátka stala se mě konečně energická slečna. Slečna, která se naučila čerpat energii ze samoty, ticha a přírody.

Odpověď tedy zní: Jakákoliv osobnost jste, jednejte se sebou jako s klenotem a s vaší povahou jako s darem.
Neklopte oči a neuhýbejte pohledem, od problémů a lidských škůdců se neotáčejte.

Ukažte světu, co ve vás dřímá.